1969-1989
Bylo mi 15 a půl když mne probudily o prázdninách 21.srpna 1968 otcovi neobvyklé hlasité nadávky. Ano, bylo to v 6 hodin ráno a ČSRo právě vysílal zprávy, jak nás obsazují armády spřátelených států Varšavské smlouvy v čele s Rudou armádou. Ta odpoledne dorazila i do Tábora a namířila hlavně tanků na všechny důležité budovy v Táboře včetně 2 tanků, které mířily na podnik Jiskra PAL (dnešní BRISK), kde byl můj otec zaměstnán na vývoji nosičů katalyzátorů. Nového perspektivního oboru v oblasti korundové keramiky, který si od roku 1965 udělal jméno pod značkou OXAL. Tehdy 21.8.1968 jsem ještě netušil, co vše se následně bude dít a že to bude trvat tak dlouho. Tato kapitola se snaží pouze věcně dokumentovat jak to bylo.
Vše souviselo s pokročilým stavem vývoje a zájmem tzv. západních zemí, hlavně Rakouska, o spolupráci a odebírání produktů korundové keramiky z podniku Jiskra PAL, která byla pod vedením mého otce od roku 1965 úspěšně rozvíjena. Zde pracoval také ing. Svante Procházka, který byl v létech 1965-1968 na stážích v MIT v USA a vývoj a produkty OXAL i díky jemu získávaly ohlas. I já jsem se v této době poprvé dostal do Vídně a mírně jsem jako teenager zíral, kde to sem a hlavně jaká muzika se zde hraje (Beatles, Rolling Stones, Dylan, Paul Anka, and so on). No a pak přijely ty tanky, které Karel Kryl nazval v písni Bratříčku zavírej vrátka “železnými maringotkami” a hloupí komunisté spustili něco o čem neměli potuchy co to vlastně dělají, protože jejich hloupost a strach jim znemožnila chápat cokoli i sama sebe.
Takže jak to šlo za sebou a jaké jsou k tomu dokumenty.
První kolo byla normalizace provozu “Nosiče katalyzátorů OXAL”. Normalizace proběhla tak, že ZO KSČ prohlásila, že tato výroba je imperialisticky nebezpečná a je jí třeba omezit a zrušit. Hloupost na druhou. Nicméně se tak stalo. První to pochopil ing. Svante Procházka a i se svou rodinou přijal pozvánku MIT v USA a v roce 1969 přes Jugoslávii odcestoval natrvalo do USA. Pustili ho ve víře, že ho naverbují. Otcovi zaslal první foto a dopis v roce 1970:
Otec v průběhu konce roku 1969 až 1970 učinit pokus pokračovat regulérně v Rakousku na problematice vývoje korundové keramiky a podal oficiální žádost, zda by mohl pravidelně jezdit do Lince či Vídně pracovat. Co se začalo dít pak, bylo pro nás neuvěřitelné a nepochopitelné. Otce začala sledovat STB a udělila mu několik životních podpásovek včetně toho, že ho tehdejší náčelník STB Tábor Matoušek u nás na dvoře ztloukl, sebrali mu pas a řidičský průkaz. Zde je třeba uvést, že otec prošel nasazením v 3. Říši a byl vcelku odolný. Následující dokumenty uvádějí proces likvidace lidí v tzv. normalizaci, kteří chtěli dělat jen svou práci, která je bavila. Tady někde je zárodek zaostávání Česka, který se promítá až do současnosti. Na otce STB založila svazek a jelo se dál:
Vývoj situace v roce 1969-1971 byl následující: Po zrušení provozu OXAL v n.p. Jiskra PAL a emigraci ing. Svanteho Procházky do USA, byl otec propuštěn ze zaměstnání z n.p. Jiskra PAL. Následně v roce 1969 získal zaměstnání n.p. Elektroisola Tábor, ale zde už STB a ostatní normalizátoři jeli na plný plyn.
Z následujících dvou dokumentů plyne, že můj otec byl i u chemického vojska ČSLA považování za odborníka a pravidelně povyšován i když nebyl v KSČ a to zejména v 60-tých létech.
Po tomto posledním kroku přijal místo v pobočce Syntesia Pardubice v Uhříněvsi u Prahy, kam se nakonec z Tábora odstěhoval. Do konce života nedokázal pochopit, co to bylo za lidi, kteří ho po roce 1968 likvidovali a proč. Stále po tom pátral a součástí toho pátrání se staly i následující dokumenty, získané po roce 1989. Uvádím se zde a zároveň s odkazem na záznamy agentů a spolupracovníků STB, o kterých pozitivně vím, že se účastnili vyhnání mého otce z Tábora. Potvrzuje to i dopis Svanteho Procházky z roku 1991:
Dále uvádím dokumenty, které otec buď vytvořil nebo získal při pátrání kdo a proč jemu i celé naší rodinně upíral svobodný život a nutil nás akceptovat nesmyslné normalizační schemata, která zde zastavila pokrok na plných 20 let a poškodila myšlení lidí tak hluboko, že se z toho ještě budeme vzpamatovávat až do roku 2050, kdy už snad komunisté opustí vedoucí místa v demokratické společnosti.
Otec dále usiloval o odškodnění prostřednictvím Ústavního soudu, Soudu pro lidská práva ve Štrasburku a následně uznání 3. odboje. Bohužel všechny tyto věci se úředně táhly tak dlouho, že rozhodnutí o nápravě křivdy se otec už nedožil, což dokumentuje závěrečný dopis. Nebyl vyřízen do jeho smrti 28.11.2016 ve věku 93 let. Ale o tom detailněji v sekci Demokracie s rudým stínem, kterou bych rád doplnil o Vánocích tohoto roku – roku 2019.
(c) Vladimír Šíp, ml., Helena Formanová